Vratislavické farní stránky
Diecéze litoměřická | Vikariát liberecký
Hned začátkem prázdnin se vydala část naší mladší mládeže pod vedením Romea, Tondy a Mártyho na Putovní Tábor Puňťů. Místem našeho putování se stalo Svratecko.
Naše týdenní putování v pro nás většinou vzdálených a neznámých částech naší republiky začalo v pondělí brzy ráno na libereckém vlakovém nádraží, odkud jsme se již vláčkem vydali až do Březové nad Svitavou, kde se k nám připojili další naši spolupoutníci Dominik a Veronika. Tak a od této chvíle jsme se již museli spoléhat pouze a jen na naše nohy. Je nás právě devět poutníků - již zmínění vedoucí Romeo a Márty; mladší mládežníci - Vláďa, Dominik, Bára, Štěpánka, Markét, Verča a Džena. Za krásného prosluněného dne se tedy vydáváme přes vesničky Bělá nad Svitavou, Starý Svojanov(byl tu pěkný gotický kostelík sv. Mikuláše) a Svojanov až na stejnojmenný hrad, kde jsme i přes zavírací den měli zajímavou prohlídku. Dále jsme za stálého hovoru pokračovali přes Hartmanice a Bystré až kousek před Sulkovec. Sluníčko již začínalo pomalu zapadat a my celí znavení po tom dlouhém a náročném dni jsme s radostí přivítali zprávu, že zde pro dnešek končíme. Naše nocležiště jsme si vybrali v údolíčku na pokraji lesa. Zatímco se vařila večeře - fazole v rajský - rozbalovali jsme své karimatky a spacáky a ošetřovali první puchýře. Po výborné večeři už nezbývalo nic jiného než zalézt do spacáků a doufat že silný vítr nepřinese v noci bouřku.
Ranní sluníčko a silný vítr nás mnohé vytáhl ze spacáků již brzy ráno, teplá noc to zcela jistě nebyla. A zase, vzhůru na cestu! Hned v Sulkovci - nejbližší vesnici na cestě - jsme měli v záměru posnídat, nicméně v devět hodin ráno jsme v místních obchodech sehnali už pouze dohromady jedenáct rohlíků a půlku chleba. Nakonec jsme se najedli Na Jedli. Posilnění rohlíky s marmeládou a medem jsme pokračovali do Veselí(evangelická vesnice), Dalečína a dále na Vítochov. Poledne již bylo pomalu za námi, takže jsme si cestou udělali přestávku na popolední polévku - bramboračku. Z Vítochova jsme za úmorného vedra a neustálého sluníčka pokračovali přes Karasín do Víru, zde se k nám u opravdu nemalé přehradní nádrže připojil další z vedoucích - Tonda. Pomalu se začínalo smrákat, takže nastal čas přemýšlet, kam ulehneme na noc. Toto rozmýšlení nám navíc zkomplikoval večerní deštík. Nedaleká zřícenina hradu Pyšolce se stala naším dalším nocležištěm, i přesto že zde nebylo, kam hlavu před deštěm schovat. Plánovaný večerní táborák s buřty sice byl, ale vzhledem k tomu, že se nás většina tísnila pod celtovým přístřeškem, nebylo to úplně ono. Večer jsme si ale užila dosyta, spojili jsme ho i s oslavou narozenin jednoho z poutníků - Štěpky.
Ráno nám už naštěstí nepršelo. Avšak jedna ne zrovna šťastná zpráva nás čekala - Štěpka a Bára se pro "zdravotní" problémy vracejí domů - zůstává nás tedy pouze osm(všichni ale už dorazíme až do cíle). Nicméně sluníčko nás neopouští a ze třetího dne se zase klube parný a prosluněný den. Po ranní polévce ještě na Pyšolci pokračujeme v našem putování přes Pivonice(pivo neměli, jen výbornou vodu) do Štěpánova nad Svratkou, kde krátce obědváme a navštěvujeme místní zubařku, kvůli řezné ráně, kterou si při řezání prutů způsobila Verča. Až na tento zdravotní problém všichni pořád docela zdrávi jdeme. Mnohé z nás trápí puchýře, ale ještě to není úplně nesnesitelné. Nálada je jinak docela veselá, srandy si užíváme úplně pořád. A tak nezbývá než pokračovat přes Kasany do Nedvědic. Nedaleko odtud se nachází velice známý hrad Pernštejn. Ovšem čas neúprosně uhání vřed a my pořád jdeme jako šneci, takže necháváme své batohy na faře v Nedvědicích a hned o něco veseleji stoupáme na Pernštejn. Tonda s Verčou se ještě zastaví u doktora, nakoupíme nějaké to jídlo a můžeme se s chutí dát do prohlídky hradu. Příjemná průvodkyně nás provedla tímto velice členitým hradem. Všem z nás se to líbilo, vždyť jsme neměli batohy a v hradu byl příjemný(někdy až nepříjemný) chládek. V Nedvědicích si ještě chvíli posedíme v hospodě na pivu a limonádě dáme si malou večeři - chleba se salámem - a pomalu pokračujeme dál po proudu řeky Svratky. V batohu nám mezitím pomalu rozmrzávají kuřata, která máme v plánu na večer. Konečně nacházíme vhodné místo pro nocování, jak jinak než na břehu řeky Svratky. Nachystáme kuřata na pečení a už nezbývá než je upéct(a samozřejmě i sníst). Ještě se ale před setměním za úplně jasné oblohy jdeme vykoupat. Svratka byla ale opravdu hrozně studená, nicméně za to umytí to stálo. Blíží se půlnoc a s ní také pořádná bouřka. Kuřata jsou již skoro hotová a pomalu začínáme balit své saky paky, protože spát na dešti se nám opravdu nechce. S prvními kapkami deště se zvedáme a za úplné tmy prosvětlované tu a tam blesky se vydáváme do Černvíru, kde k naší převeliké radosti stojí dřevěný most z 18. století, zde se pěkně pod střechou zabydlujeme, večeříme kuřata a vydáváme se na kutě.
Dnešní probuzení bylo poprvé do deště, což nám naštěstí až tolik nevadilo. Obchod byl hned za mostem a tak ani se snídaní nebyl problém, rohlíky s marmeládou nám chutnaly. Protože pršelo, tak jsme náš volný čas vyplnili diskusní hrou o vinících z jednoho z historických příběhů. Pršet přestalo a tak kolem poledne pokračujeme dále do Doubravníku. Zde nám místní kostelník Alois Bracek otevřel jedinečný kostel Povýšení sv. Kříže, je celý z bílého mramoru. Po prohlídce kostela se již zase za deště vydáváme přes Borač, kde jsme poobědvali, a Štěpánovic do Předkláštěří. Zde konečně nacházíme otevřenou hospodu a tak si po nákupu a prohlídce známého Porta coeli dáváme vydatnou večeři. Venku již neprší, sluníčko ještě začíná krásně svítit a tak s dobrou náladou a plnými žaludky jdeme do Dolních Louček, kde v sadě pod mostem Míru rozbalujeme své karimatky a spacáky. Před spaním si ještě povídáme pohádku, nicméně já Vám o ní neřeknu zhola nic, protože jsem usnul hned po prvních pár větách.
Předposlední den našeho putování, svátek sv. Cyrila a Metoděje, pátek začíná zajímavě. Ve vesnici mají bohužel všude zavřeno, noc také nepatřila mezi ty teplé, ale sluníčko hned od rána praží co může. Ani tohle všechno nám náladu nekazí, našich puchýřů je sice stále víc, ale už to člověku ani nepřijde, takže nám to docela šlape. Hned v další vesnici - v Újezdě - snídáme chleba s marmeládou a každý také pořádný kousek melounu. Všem chutnalo a tak ještě veseleji pokračujeme do Skryjí, zde obědváme výborné párky s limonádou a po obědě zase šlapeme dál údolím řeky Loučky. Cesta místy připomíná spíše prales(to když jde člověk úzkou cestičkou v lánu kopřiv) nebo prolézačku(někde to byla přes cestu samá kláda a pod Vámi pětimetrový sráz k řece). Na cestě jsme procházeli třeba také Trenckovou roklí, kterou jsme překřtili na Trenclovou rokli. Kousek za ní jsme si udělali přestávku na svačinu a někteří se dokonce vykoupali(voda dosahovala opravdu nízkých teplot). Po další zastávce, tentokrát v hospůdce v kempu za Podmitrovem jsme již pomalu přicházeli k místu našeho dalšího nocležiště. Tentokrát jsme se utábořili na louce kousek před Strážkem. Povečeřeli jsme gulášovou a někteří i hrachovou polévku a za slušné zimy zalezli do spacáků.
Poslední den našeho putování začíná. Ráno se rychle balíme a pospícháme dále. Ve Strážku posnídáme čerstvé rohlíky s marmeládou a dalším prosluněným dnem spěcháme na Moravec. Zde slavíme s místním panem farářem mši svatou a poté odcházíme na oběd do nedalekého Domova důchodců pro duchovní. Zde nám připravili opravdu hostinu, polévka s játrovými knedlíčky, ptáčci s rýží, salát, zákusky, limonáda, pivo, káva... - takto bychom se nenajedli snad ani doma. Příjemný pan farář nám ochotně odvezl batohy do Křižanova(cíle našeho putování), abychom to všechno stihli ujít. Po rekordně rychlém přesunu z Moravce přes Pikárec do Křižanova(7km za 70 min) se konečně nacházíme v cíli našeho putování a také v pravděpodobném rodišti patronky naší diecéze sv. Zdislavy. Navštěvujeme v rychlosti místní kapličku a kostel a po zmrzlině nechtěnou oklikou spěcháme na křižanovské nádraží. Vše nakonec dobře dopadlo a tak můžeme v sobotu 6.7.2002 v 15:10 unaveně a přesto s radostí usedat do vlaku směr Liberec. Máme za sebou více než sto kilometrů chůze, několik stovek kilometrů ujetých vlakem, první týden našich prázdnin či dovolené, mnoho krásných zážitků a ještě mnoho a mnoho krásného příjemného i méně příjemného. Po veselé cestě vlakem nás už v Liberci na nádraží čekají naši rodiče a my pomalu odcházíme, či někteří spíše odkulháváme do našich domovů. A nezbývá než vzpomínat a třeba také plánovat něco podobného někdy do budoucna. Díky všem, kdo tento pěkný tábor připravili!
