Vratislavické farní stránky
Diecéze litoměřická | Vikariát liberecký
Je tomu již delší dobu co jsem já, Marie Vaňková, Evelína a Maruščiny spolužačky a kamarádky vyjeli na krátký, třídenní tábor s nejmenšími a menšími dětmi do Vlčetína. I když by název této obce naznačoval, že se jedná o místo ukryté ve stínu velehor, bičované vánicemi, ohrožované lavinami a smečkami hladových vlků, nebylo tomu tak. Kdysi dávno možná, dnes je Vlčetín jen shlukem chatek, chalup, jednoho konzumu, hospody a pošty. Vlčetín je ve stínu Ještědu a zvěsti o tom, že se poblíž vyskytoval vlk jsou poněkud přehnané. Ano, jeden byl spatřen, ale na Polské straně Jizerských hor. Nebudete tedy usínat za vytí vlků, do spánku vás ukolébají spíše cvrčci a vozidla řítící se po blízké silnici do metropole Český Dub.
Děti nespaly pod stany (což by byl vzhledem k jejich věku nápad spíše hloupý), ale v chatce na okraji lesa. V té přespávaly i kolegyně vedoucí, Evelína a komáři, já byl promptně vyexpedován do stanu (za komentářů, jsi přece chlap a zálesák). Možnou příčinou mohlo být i to, že jsem byl na táboře jediný muž (nepočítaje v to tři malé kluky, ti ale v chatce s vedoucími spát mohli). Na ubytování si ale nestěžuji, měl jsem soukromí a navíc se stejně část osazenstva chatky stěhovala do vedlejšího stanu, jehož vztyčení bylo menším dobrodružstvím. Jedinou vadou na kráse zálesáckého pobytu byl soused, jenž ze zcela zamžených důvodů a pohnutek sekal velmi brzo po ránu (třeba v jedenáct hodin) trávu na svém pozemku. To znamenalo asi tak tři metry od mého wigwamu. Ve středu vyjel i s traktorem. V chatce zase řádili komáři, takže si člověk příliš vybírat nemohl.
Tábor začal obyčejně-vítáním dětí. Po uvítání dětí a vítězství nad počátečním a nezbytným zmatkem, jsem se nechal Evelínou, spolu s několika dětmi, odvézt do Vlčetína.
Tam jsme vynosili z aut ochotných rodičů věci dětí ven. Zatímco Maruška s Evelínou zabavovaly příliš energickou mládež, já se vydal prozkoumat chatku. Hned na začátku jsem se dočkal překvapení. Byl jsem promptně vyhnán děvčaty vedoucími, které se právě převlékaly pro malý špektákl, jenž měl děti seznámit s celotáborovou hrou. Byly víly, které zlý a odporný skřet uvězní (tuším, že měly něco společného s ročním obdobím) a děti je potom pomocí her a soutěží osvobodí. Když jsem se mohl vrátit, dozvěděl jsem se, že skřet budu já. Jaké překvapení.
Zahráli jsme proto dětem divadlo a ty z něj měly velkou srandu, protože ihned bystře odhalily, kdože ty víly jsou (vedoucí) a později se víly dostávaly do trapných situací, když vymýšlely, kde jako vedoucí byly, když zrovna hopsaly před chatkou v éterických závojích.
A aby toho nebylo málo, skřítek-práskač (zdravím Máťu), dětem osvětlila, jakže musí sabotovat zlému skřetovi jeho pokus o uvěznění hodných víl (propaganda).
Pokud mohu soudit podle průběhu tábora, zcela určitě nejvíce pomohlo sbírání borůvek. Už nevím kdo objevil ložiska borůvek srovnatelná s ropnými zásobami Kuvajtu, nicméně výsledek byl úžasný. Děti se nadšeně vrhaly do plenění lesa s elánem fanynek prodírajících se kordonem osobních strážců k filmové hvězdě. Za konečným pádem skřeta nakonec nestály splněné úkoly a juniory zahrané pohádky (u těch se stejně nejvíc baví děti při vymýšlení), ale prosté přežrání borůvkami.
Co bylo fajn bylo počasí. Dá se říct, že kromě jedné večerní až noční bouřky a snad jen jedné přeháňky bylo excelentní, sluníčko svítilo a nebylo ani nijak výrazné otravné vedro. Proto byly veškeré aktivity pod širým nebem potěšením. Jak jsem již uvedl, hrály se hry, jedlo se (nejlepší hra ze všech), zpívaly písničky, blblo v lese, chodilo na borůvky (a ke studánce pro dobrou vodu) a dělala se spousta dalších věcí, které si už nevybavuji.
Buď jak buď, nejen počasí bylo super, ale i práce kolegyň a všech ostatních, kdo nám pomáhali (třeba rodiče převážející zavazadla) a děti samotné byly super.
Věřím, že se bavily a nenudily, ale to nemohu objektivně posoudit.
Celkově si myslím, že Vlčetín byl příjemnou, milou a pohodovou akcí, která se bez ohledu na naše omezené možnosti povedla.
