Vratislavické farní stránky
Diecéze litoměřická | Vikariát liberecký
Již od konce března, kdy se jaro zdálo v nedohlednu a Ještěd ještě zářil sněhovou čepicí se Vratislavičtí farníci těšili na každoroční akci spojenou s jarem a teplem – farní výlet. Ten pořádáme v květnu, kdy je příroda v plném rozkvětu. Tentokrát byly vybrány romantické Litoměřice a okolí, ovšem vzhledem k nabitému kalendáři naší fary připadlo datum konání poněkud nešťastně na 1. - 2. května. Možná právě proto se farního výletu zúčastnilo tentokrát poněkud méně lidí než obvykle a tak bylo rozhodnuto, že pojedeme auty a nebudeme objednávat autobus. Dalším, ovšem jak se později ukázalo, zcela lichým argumentem proč tentokrát vynechat bylo to, že Litoměřice, jakožto naše biskupské sídlo, dobře známe z různých katolických setkání.
Z Vratislavic jsme odjížděli v šesti autech směrem Stráž pod Ralskem, kde jsme v Novině navštívili nádherný přírodní úkaz Průrvy Ploučnice. Začátek sliboval další skvělé zážitky a slunné počasí.
Další zastávka byla v Litoměřicích, kde jsme se ubytovali na „Trojce“ a poté si důkladně prohlédli katedrálu. Václav nám k ní řekl ledacos zajímavého a tak jsme museli uznat, že i když jsme tu prožili řadu mší svatých, o chrámu samotném jsme vlastně nevěděli vůbec nic. Poté jsme si prohlédli Litoměřice a vydali se směrem na vyhlídku Varhošť. Cesta vzhůru neprověřila ani tak nás, jako spíše naše auta, ale vyjeli jsme až do sedla a krátkou vycházkou dosáhli rozhledny. Impozantí výhledy a chvějící se ocelová konstrukce byly zážitkem par excellence.
Následovala prohlídka zříceniny nedalekého hradu Kamýk s poněkud krkolomným adrenalinovým výstupem na věž hradu a pak jsme se vydali přírodní rezervací na Kalvárii, na vyhlídku nad Labem. Co nás asi všechny zaujalo, bylo neuvěřitelné množství mravenců, jejichž mnohamiliónový pohyb lesem byl slyšitelný pouhým uchem. Méně příjemné už bylo, že se tu cítili být pány a nehodlali se nám uctivě vyhýbat, tudíž se poklidný relaxační výlet občas měnil v bezhlavý halasný úprk. Musím přiznat, že pro mne téměř horala zvyklého na severskou jizerskohorskou přírodu působilo žírné Polabí se svými vinicemi a malebnými vesničkami téměř jako středomořská idyla.
Cestou zpátky do Litoměřic se nebe zatáhlo olověnými mraky nicméně, co hrozilo téměř uragánem, se nakonec proměnilo v příjemný jarní deštík. Večer jsme vyklepali ze šatů poslední mravence a příjemně unaveni zašli na večeři do restaurace Kalich. Milým průvodcem nám byl otec Antonín Forbelský, kterého jsme ten den potkali v pro nás trochu netradiční roli cyklisty.
Druhý den jsme odpočatí vyrazili do vesničky Budeč slavit s místními farníky mši svatou. Bohoslužba byla skvělá a slovo zdejšího pana faráře rovněž. S radostí v srdci jsme pak vyrazili navštívit zámek Libochovice (na žádném zájezdu totiž nesmí chybět klasická prohlídka zámku v papučích na uklouzaných parketách s obrazy šlechticů a šlechtičen a průvodcem, který dává k dobrému hádanky a místní pověsti). To jsme si splnili a vydali se k poslednímu bodu naší odysey po Českém středozemí – hradu Haznburku. Krátký výlet nám trochu uklidnil svědomí, že se víceméně stále vozíme v autech a zdolání hradní věže navíc poskytlo další fantastické výhledy na trochu podmračené Středohoří.
Zpátky na cestu domů se vydala každá posádka víceméně po vlastní ose. Únava přece jen vykonala své a tak se klimbalo a pospávalo, jen řidiči museli občas zbystřit pozornost. Dá se říci, že pár minut poté, co jsme vyrazili na zpáteční cestu, začalo pršet a pršelo tím více, čím více jsme se blížili k Liberci, což nikoho z nás nijak nepřekvapilo.
Výlet mě jen utvrdil v tom, že máme opravdu krásnou zemi a že by člověk musel strávit hodně času cestováním, aby poznal všechny její krásy. Můžeme s vděčným srdcem poděkovat Tvůrci krás, že byl celou dobu s námi, že se nikomu nic nestalo a že smíme tvořit Jeho rodinu. Čili výlet skončil, ať žije výlet! A zase za rok!
