Vratislavické farní stránky
Diecéze litoměřická | Vikariát liberecký
Uplynul další rok a my jsme se opět rozhodli oslavit svátky vylití Ducha svatého nějak hlouběji. Skvělým a staletími vyzkoušeným způsobem jsou poutě, takovou novodobou poutí je i Svatodušní pochod, který se v naší vratislavické farnosti stává pomalu tradicí, což má také svůj význam, protože tradiční náboženský život zde na severu Čech většinou zcela vymizel. Ale i kdyby přetrval, barokní tradice by zřejmě těžko oslovily dnešního sekularizovaného člověka, který o křesťanství naprosto nic neví. Svatodušní pochod je tedy pokusem o zrození nových tradic, které by mohly být srozumitelné i dnešním nevěřícím.
Celé akci jsme zajistili vcelku slušnou mediální podporu, nicméně i letos se jednalo spíše o záležitost naší farnosti a sympatizantů a tak měl pochod velmi příjemnou a kamarádskou atmosféru. Trasu jsme tentokrát naplánovali z Frýdlantu do libereckých Lidových sadů. Také předpovědi počasí nás celý podmračený týden ujišťovaly, že se na víkend vyjasní a že se vyjasnilo.
Do Frýdlantu jsme dorazili v pátek večer, ubytovali se a jak je naším dobrým zvykem, šli jsme do kostela chválit Pána. Po chválách jsme si prohlédli kostel a šli se navečeřet. Menší skupina nedočkavých poutníků kolem půlnoci opustila faru a vyrazila do Liberce. Zbytek se po chvíli také uložil ke spánku. Musím konstatovat, že spaní na starých barokních farách má své neopakovatelné kouzlo.
Druhý den slunko pálilo, nebe bylo blankytně modré a tak jsme po krátké modlitbě s chutí vyrazili na pochod. Cestou jsme minuli nádhernou dominantu – frýdlantský zámek a pak už naše cesta směřovala vzhůru jizerskými bučinami směrem k Oldřichovu v H. Vzhledem k tomu, že jsme do mapy moc nenahlíželi, vzniklo po zdolání prvního kopce mylné přesvědčení, že to nejhorší máme už za sebou. Tento omyl nás ale provázel v podstatě až do Liberce, což se zdoláním každého dalšího kopce znamenalo novou vlnu rozčarování a vzbouřeneckých nálad. Cestou do Oldřichova jsme dokonce museli lézt po kovových žebřících opatřených řetězy. Nakonec jsme ale šťastně dorazili do Mníšku, kde jsme si odpočinuli a zastavili se v místním kostele sv. Mikuláše. Odtud jsme vyrazili směrem na Fojtku a dále z posledních sil vystoupali na Dračí Vrch. Potom už se silnička prudce svažovala mezi chaloupkami rekreantů do libereckých Kateřinek. Zde jsme odolali lákadlu v podobě útulné hospůdky „U Dobráka“ a zdolali už opravdu poslední převýšení vedoucí až na silnici pod kostelem U Obrázku. Přestože právě jela linka 18, nechali jsme autobus ujet a došli až do Lidových sadů. Domů jsme už dojeli tramvají, jelikož procházet v horku městem plným turistů se nám opravdu nechtělo.
Ve Vratislavicích se nám Pavel Fišer postaral svým vynikajícím gulášem o královské hody. Zde jsme jedinkrát ocenili, že nás nešlo více, protože pro všechny tak bylo jídla dosti a třeba já jsem si přidával čtyřikrát. Tato nestřídmost zřejmě do značné míry vymazala zásluhy získané pochodem, ale Pavlovu guláši se prostě odolat nedá. Poté jsme se odebrali domů, abychom se večer opět sešli před Kaplí Vzkříšení na Svatodušní vigilii, kterou nám přijel sloužit o. Bartoloměj. Na vigilii jsme se opět o něco rozmnožili. Není také divu, s podobnou bohoslužbou slouženou podle liturgie určené právě pro Svatodušní vigilii(tedy včetně úvodního ohně, kadidla, několika čtení, atd.) a ještě navíc při svíčkách se jen tak někde nesetkáte.
Svátky seslání Ducha svatého jsou zcela jedinečnou událostí v církevním kalendáři. Tehdy vznikl nový lid - Církev, lid vykoupený a vyvolený, jehož každý jednotlivec nese tajemnou pečeť sv. Ducha, který ho spojuje s Bohem. A během pochodu i noční vigilie jsme mohli znovu prožít a radovat se, že k tomuto Božímu lidu smíme patřit i my.
