Vratislavické farní stránky
Diecéze litoměřická | Vikariát liberecký
Protože mikulášská vypadá v naší farnosti stále stejně(můžete si přečíst v kategorii Mikulášské na stránce Sezónní aktivity), podívejme se na to, jak je to vlastně s Mikulášská pohádkou, ta je každý rok jiná...
Stál jsem ve farním sále úplně sám a vychutnával tamní ticho po rušné neděli 5. prosince. Najednou se ozvalo šeptání. Nikde nikdo nebyl, tak jsem napjatě poslouchal, abych po chvíli zjistil, že si mezi sebou povídají červené židle. Zajímalo mě, co se takovým židlím honí v sedadlech, zůstal jsem tedy tichý a snažil se porozumět kovovému a šoupavému zvuku jejich hlasů.
Mohlo mě to napadnout hned, židle si připomínaly všechno, co předcházelo finálnímu představení pohádky O mluvícím ptáku, živé vodě a třech zlatých jabloních. Upamatovávaly se na první zkoušku, na spoustu legrace i anarchie, která předcházela vymyšlení nějakého vtipu do pohádky, na vůni čaje, která se linula z hrnků "skoroherců". Zkoušek bylo několik, žádná nebyla krátká. Na těch posledních se hrálo v kostýmech, divadelníci se ujišťovali o tom, že vědí, nebo vůbec nemají tušení, kam jít a co dělat. Podle židlí to byla tvrdá práce, která se měla ukázat při představení před dětmi a jejich rodiči.
Nábytek si povídal o tom, že měl trému. Úplně mu zdřevěněly nohy a nemohl se pohnout. Tento stav nejvíc postihl lavičku v parku královské zahrady. Svěřovala se, že měla největší roli po celou dobu pohádky. Dělala pohodlí třem zahradníkovým dcerám, které si povídaly o vysněných manželích. Měla radost, že byla svědkem královské svatby. Mrzelo ji však, že se musela dívat na to, jak Johančiny záludné sestry podstrkují místo jejích krásných děťátek psy nejrůznějších ras a vyznání...
Teď se o slovo přihlásila židle, která nesla váhu knížete, jenž děti lovil z potoka a usmyslel si, že je vychová, ať je v království chtějí, nebo ne. Tato židle byla i svědkem smrti knížete, který už dětem neřekl, kdo jsou ve skutečnosti jejich rodiče.
Nyní se mohla znovu předvádět lavička. Přímo se jí rozplýval lak, když líčila návštěvu kouzelné babičky, která způsobila výpravu všech tří dětí za třemi vzácnými dary. Z dálky přihlížela i seznámení mluvícího ptáka s nejmladším dítětem – Růženkou. Lavice se zamyslela, až celá zavrzala, a pak se rozpovídala o setkání dvou bratrů s králem, o návštěvě panovníka v knížecím sídle i o upovídaném ptákovi, který prozradil králi, jak se věci mají a jak to bylo s jeho královskými dětmi. Poslední, na co si lavička vzpomněla, bylo šťastné setkání královské rodinky a děkovačka.
Sbor židlí zaševelil něco o tom, že malí i větší tleskající diváci se na židlích hrozně vrtěli a od mohutného potlesku až nadskakovali. Tomu se mi nechtělo věřit, ale proč bych neměl věřit slušně vychovaným farním židlím...
Chtěl jsem se zeptat, jestli je to pravda, ale jakmile jsem se zhluboka nadechl k otázce, vrzání nábytku ustalo. Škoda, mohl jsem se třeba ještě něco dozvědět. Takhle budu muset za rok poslouchat, co zajímavého si židle budou zase povídat.
