Vratislavické farní stránky
Diecéze litoměřická | Vikariát liberecký
I letos o jarních prázdninách se konal farní tábor. Ten letošní proběhl uprostřed zasněžených planin na rozhraní podhůří Krkonoš, Jizerských hor i nedalekého Českého Ráje.
Téma celého pobytu bylo přežít ve zdraví a užít si nádhernou přírodu kolem. Ostatně venku jsme byli každý den a konaly se tam rozličné hry, při kterých se bavili nejen děti, ale i vedoucí. Můžu jmenovat třeba Medvědy, kdy se sběrači vzácných i méně vzácných papírků podnikali nájezdy ne lesík tvořený několika stromy, kde hlídali medvědi (vedoucí). Valnou část hry se bránící chlupáči potýkali jen s několika rychlonohými odvážlivci. Širší masy se odhodlaly k útoku až na pobízení samotných obránců, a když už se čas vyměřený pro hru nebezpečně chýlil ke konci.
Další náročnější venkovní aktivitou bylo Dobývání pevností. Den předem si tři vytvořená družstva vyhlédla místa, která se měla stát jejich obrannými valy. Zde následující den vztyčili vlajku a sami se pokoušeli konkurenčním družstvům jejich symboly ukrást. Pomáhali si dobře mířenými střelami ze sněhových kuliček.
Vydali jsme se i na výlet do okolí Bozkova. První část jsme si zpestřili lovením vlků a vůbec koulováním kohokoli, kdo se kuličkám postavil do cesty. Posilněni Markétinými kulinářskými zázraky jsme se vydali vstříc stavbě sněhuláků a promrzlým nohám. Ale co, přežili jsme.
Když už jsme venku, vzpomeňme na chudáka kance, který byl barbarsky rozbodán JJVho holí a v myšlenkách rozporcován a opečen na ohni, který jsme vytvořili v podvečer posledního celého dne našeho pobytu. Bohužel jsme zůstali jen u myšlenek, tak jsme aspoň poslali děti za světly, aby našli na konci jejich putování šerem vyšlapanou kružnici.
Hry si volily děti samy z JVVho nabídky. Kromě výše zmíněných se hrál vevnitř třeba Foukaný fotbal. Ruce za zády, míček se pohybuje jen pomocí foukání a směřuje se do soupeřovy branky. Mimo jiné se hrály i Nervy a Robot, při jehož hraní se musely vytvořit příkazy ke splnění zadaných úkolů.
Všechna tři družstva úspěšně dokončila všechno, co začala, byla patřičně obodována (třeba i podle kvality služby a nejvíce ceněného čistého nádobí pro hlavního vedoucího:)) a konečným vítězem se stalo Mikiho družstvo. Odměny byly rozdány a jelo se domů.
Mnohokrát jsme nejen večer děkovali Pánu za to, co jsme mohli prožít a jak jsme to mohli prožít. Všichni jsme měli pěkné chvíle, z nichž doufám nezůstanou jen vzpomínky na místního vysmátého pana faráře:).
