Vratislavické farní stránky
Diecéze litoměřická | Vikariát liberecký
Ves – Frýdlant – Vratislavice
Je pátek 13. května (jaké to krásné datum) a v poklidné hale libereckého nádraží se pomalu začínají scházet mladí nejen z Vratislavické farnosti. S blížícím se odjezdem vlaku směr Frýdlant se hlouček příchozích pomalu rozrůstá. Počet zúčastněných se zastavil na třinácti, že by to bylo tím pátkem? To asi ne, vzhledem k tomu že se chystáme slavit svatodušní svátky, hledal bych příčinu trochu někde jinde.
Na liduprázdné zastávce ve Černousích už nás vystupovalo čtrnáct a tento stav se do konce pochodu už nezměnil. Ocitáme se v místech, kde pomalu ale jistě končí civilizace. Na každém kroku zde můžeme spatřit cedule hlásající „Pozor státní hranice“, zde ta česko-polská, které nás neopustily ani během sobotního pochodu. A v tomto zapadlém kraji se na kopečku ve vsi jménem Ves nachází krásný, původně gotický, kostelík sv. Vavřince. Zde nacházíme i my své útočiště na páteční noc.
Samozřejmě, že jsme nespali v kostele, ale na přilehlé faře. Do kostelíka jsme si zašli na večerní chvály plné kytarových písniček a povídání a modliteb, které si někteří z nás připravili. Po duchovním naplnění jsme všichni dříve či později rádi ulehli do svých spacáků a šli spát.
Zdálo by se, že nám letos počasí nepřálo, ale jen tu a tam probleskující sluníčko skrz mraky bylo na pochod pohodlnější než nebe bez mráčku a pořádný pařák. Opuštěnými cestami jsme pochodovali přes pole i lesy, zapadlými vesničkami, s krásnými výhledy na polskou „měsíční krajinu“ i Jizerky. Pochodování jsme pak prokládali zastávkami v ještě opuštěnějších kostelíčcích (ve skutečnosti to byly velké kostely) sv. Anny v Andělce a Seslání Ducha svatého ve Višňové, kde nás vždy kromě odpočinku čekala i nějaká ta písnička a duchovní posilnění. Potěchy duše mohl člověk nabýt třeba i v krásném údolí Bukovského potoka. (Tedy, pokud již zrovna neměl úplně „hotové“ nohy.) Cílem turistickým se nám pak stala rozhledna Frýdlantská výšina s pěkným posezením, odkud by nás asi nic, kromě odjíždějícího vlaku nedostalo.
V prvním cíli našeho pochodu – ve Frýdlantě – nás už zanedlouho uvítal s úsměvem na tváři náš milý hostitel P. Olda Kolář. Pěší část už máme všichni šťastně za sebou a s přicházející bouřkou odjíždíme vláčkem směr Liberec, posléze tramvají směr Vratislavice, kde už nás netrpělivě čeká tradiční výborný gulášek – jídlo, které ke svatodušnímu pochodu již asi neodmyslitelně patří a na které se všichni celý den velmi těší.
Vyvrcholení celého svatodušního pochodu přichází s devátou hodinou večerní, kdy před Kaplí Vzkříšení ve Vratislavicích začíná ohněm svatodušní vigilie. Počet zúčastněných se ještě rozrostl o několik místních farníků, kteří se přišli setkat nejen s mladými, ale také s Duchem svatým, který k nám po celý večer promlouval nejen ve výborných slovech P. Oldy Koláře. Bylo to nádherné, Kaple Vzkříšení prosvětlená pouze svitem mnoha svíček…
To nešlo jinak, kvůli takovýmto okamžikům se musí vynechat i hokej, na ledě totiž zrovna touto dobou zápasili v semifinálovém boji Češi proti Švédům (jak jistě každý ví, úspěšně). Letošní pochod patři k těm méně náročným, ale snad o to více povedeným a díky za to patří všem, kteří se na jeho organizaci podíleli, zvláště pak P. Oldovi Kolářovi za jeho pohostinnost a ochotu a Duchu svatému za jeho posilu a provázení.
