Je pondělí ráno, venku prší, komu by se někam chtělo... Každý by nejraději zůstal doma, zalezlý pěkně v teplé, vyhřáté postýlce… Ale děti na nádraží už nedočkavě čekají a tak rychle se dobalit a vyrazit na cestu! Kampak to bude? No, přece do Bozkova, kde letos proběhl druhý z farních táborů pro mladší školní děti.
Vláček odjíždí, děti mávají rodičům na rozloučenou a my už myslíme na to, jaký ten společně strávený týden bude. Děti nám za ten rok zase pěkně povyrostly, tu a tam se objeví nějaká nová tvář a jména se pletou, jak jen to jde. Ale takhle to začíná pokaždé.
Ústředním tématem celého tábora bylo letos Desatero, které se dětem pravidelně a neúnavně (poslední z přikázání nás čekalo ve vlaku cestou domů) snažila přiblížit Daniela. Pravidelné sedánky v jídelně nebo při pěkném počasí venku před farou patřily prostě ke koloritu každého dne. A děti nejen poslouchaly (koho by to bavilo), ale také si psaly a kreslily do svých sešitků, vždy ke každému přikázání něco zajímavého např. co znamená jejich jméno nebo jakého by si představovaly budoucího partnera. Jistě neopomenutelnou aktivitou bylo také malování květináčků a sázení kytiček, které pak děti věnovaly svým rodičům. Díky přítomnosti otce Vojtěcha jsme mohli dvakrát slavit mši svatou, poprvé v místním kostele a podruhé, na závěr venku pod širým nebem.
Nezapomenutelným zážitkem se pro mnohé z nás určitě stal výlet do Roztockého mlýna, hlavně pak zpáteční cesta malebným údolím říčky Vošmendy. Jindy jistě nádherná cestička se díky několika deštivým dním stala bahnitou klouzačkou, do kopce se jít nedalo a dolů člověk přímo jel. Od bahna byl na konci cesty úplně každý a někteří se dokonce zvládli i smočit v potůčku, který cestu lemoval a místy i křížil.
Kdo se nevykoupal při tomto výletě, tomu se to poštěstilo v čtvrtek, kdy jsme se kvůli vlně tropických veder, která právě dorazila do Čech, vyrazili vykoupat se do Kamenice. Voda byla příjemně studená, hloubka díky vypouštění přehrady o něco větší, sluníčko pálilo, že se nám ani nechtělo na dřevo na večerní ohýnek. Nakonec jsme u něj ale vytrvali dlouho do noci.
Pátek je tady, týden končí, nikomu se nechce domů. Vždyť nám tu společně s dětmi bylo tak dobře. Ale každý se přeci jen už někde v skrytu těší na to svoje, děti na své rodiče a my na odpočinek. A kde a s kým se potkáme za rok, to se uvidí, ale už teď se na to můžeme těšit!