Vratislavické farní stránky
Diecéze litoměřická | Vikariát liberecký
Vážení čtenáři, cílem tohoto textu je...
Ne, tak jinak. Ahoj všichni!...
Hmm, to je skoro tak nepříjemně dětinské, jak to vypadá. Takže takhle: Zdravím všechny, kdo čtou tento text. Ať již mladí či staří, náhodní kolemčtoucí či Ti, kdo toto dílo hledali záměrně, všechny vítám!
Jo, taky nemám zrovna moc zkušenosti se psaním a tak prosím omluvte slohovou nedokonalost a žánrovou roztříštěnost následujícího textu.
Budu psát o táboře ve Slavoňově. Musím se přiznat, nemám rád slovo tábor, vzbuzuje ve mně představu mokrých ponožek, jídla z ešusu a podmáčeného stanu. Ať tedy budeme akci říkat jak chceme, tohle bude souhrn toho, co si ještě pamatuji, dojmů a zážitků. Nebudu se pokoušet o nějaký objektivní, suchý a autoritativně informativní text. Prostě napíšu co mi na klávesnici (jazyk pro ty poetičtější) přijde. Takže hurá do toho.
Celá akce pro mne začala momentem, kdy jsem byl vybrán (no dobrá, přihlásil jsem se) k vážnému úkolu. Dovezení zavazadel dětí do Slavoňova. Nebýt významné pomoci manželů XXX, kteří zapůjčili auto bychom totiž mohli ta zavazadla odtahat sami v zubech, takhle odpadlo dost starostí. Je s podivem, že svěřili své auto úplně cizímu člověku a tak jim touto cestou ještě jednou děkuji. Auto jelo super a nebýt vynikající navigátorky (Aničky Vaňkové), tak by Pan Řidič (já), nedojel ani do Hypernovy. Takže díky i Tobě. Cestou vás nudit nebudu a detaily o příjezdu také ne.
Začnu vás tedy unavovat s tím, jak a kde se bydlelo. Skoro všechny děti bydlely ve spodní místnosti roztomilé chaloupky rodiny Vaňkovic na návsi ve Slavoňově. Zbytek (tj. vědoucí) spal všude různě, zejména na půdě (byl tam skvělé postele s famózním odpružením, občas jsem se nachytal, skočil na postel a ta mne odpružila na zem). Na půdě, respektive ve squattu, spala také Čtyřka. Čili nejstarší kluci na táboře. Squatt je taková místnost na půdě s perfektním výhledem z chalupy a vynikající zvukovou propustností do hlavní místnosti dole (kde spali jak už bylo řečeno všichni ostatní a byli oblažováni půlnočními hovory čtyř mušketýrů). Faktem je, že si čtyřka své bydlení upravila neuvěřitelným způsobem. Uklidili si squatt a zluxusnili tak, že jsme byli v pokušení prohlásit ho za majetek vedoucích, ale nakonec zvítězila spravedlnost a kluci se mohli do své útočiště po troše přemlouvání nastěhovat (přemlouvali vedouc, ne my je). Na druhou stranu vrozená láska mužů k chaosu se projevila za dva dny tam byl úplně stejný nepořádek, jako předtím, ale tenhle byl jejich. Ale spaní tam nahoře jsme jim i záviděli, protože to tam měli super.
Když jsem byl malý, vždy mne iritovaly výlety. Nebyl jsem jich ušetřen ani tady. Výlety se konaly na různá atraktivní místa- třeba trhy v Novém městě, výlet do Pekla (kde nebyli k mému zklamání Pekelníci, ale unuděná paní ve stánku s občerstvením), odkud se šlo podél malebné říčky do Nového města. Ačkoliv na začátku cesty pršelo (šlo se ze Slavoňova k doslova zázračnému prameni a pak do Pekla), nakonec se počasí umoudřilo a cesta byla příjemná.
Druhým výletem byl pochod na koupaliště. Na koupališti nebylo ani moc lidí a navíc bylo vedro, takže blbnutí ve vodě bylo příjemnou, ačkoliv (logicky) kontrolovanou zábavou). V perném dni přišla vhod i zmrzlina cestou zpátky.
Celý kulturní program se nesl v duchu cest časem. To každé ráno děti vstaly, dokodrcaly se lesem do chýše (nebo taky stroje času), kde jim nějaká šílená historická osobnost (Řek, Egypťanka, pravěká žena-ta byla jako z Lovců mamutů) sdělila program a zadala nějaký úkol na celý den. Třeba dojít na koupaliště nebo vyzvědět něco o Slavoňově. Zpestřením byly též večerníčky, jejichž cvičení bývalo noční můrou pro všechny zúčastněné, ale potom vznikla famózní díla a zejména maskáčová Karkulka nebo Tyranosaurus vlk ve spacáku stály za zapamatování.
Takže kromě výletů se ještě lítalo po okolí a vyzvídalo, stavěly se domečky v lese, umělecky se tvořilo na kamenní (některé kameny byly obarveny opravdu skvěle) a také trestalo rozcvičkami.
Historické snažení vyvrcholilo olympiádou, při které byly uplatněny netradiční disciplíny. Navíjení jakéhosi fujtajblu na špagátu jazykem, trefování mincí do hrnce vody (zkoušeli jste to? Ne? Prubněte to, není to taková sranda, jak to zní) a věšení na větev, kde malá Adélka s přehledem převálcovala starší a silnější (he he) kluky.
Veselým prvkem byla stezka odvahy, kterou jsme pro starší poněkud upravili - šli podle špagátu a různě jsme je strašili (Marie zuřivě pumpovala kvílící pumpou a budila tak celou ves).
Měli jsme i jednu hostinu (smažák s hranolkami). O té se zmiňuji kvůli jistému žroutovi, který spořádal asi osm talířů hranolek (jeho jméno uvádět nebudu, mohl by se nakrknout).
