Vratislavické farní stránky
Diecéze litoměřická | Vikariát liberecký
Naše výprava začala jako každý rok na vlakovém nádraží ve Vratislavicích. Nastoupili jsme do vlaku a vzájemně jsme se poznávali:). Zanedlouho už jsme vystupovali – zastávka Josefův Důl – a vydali se pěšky na chatu. Říkalo se, že je to kousek.
Po chvíli cesty jsme došli k malé restauraci u vleku, kde byla klouzačka s houpačkou, což většinu z nás potěšilo. Kluci začali zlobit vedoucího Kubu, který, aby se nedal zahanbit, se pral s nimi. Nakonec to skončilo tak, jak muselo. Plošinka, na které byli, se pod jejich váhou rozpadla. Aspoň jsme majitelce zaplatili hřebíky. O kus dál jsme si sedli na zem na pláštěnky a měli se vzájemně poznávat jménem. Byla to docela fuška, ale nakonec se to většině podařilo. Po cestě jsme hráli různé hry, např. bombu, nálet, povodeň.
Když jsme konečně došli na chatu, čekal nás tu Honza s polívkou (mimochodem moc dobrou). Po obědě jsme si trochu vybalili a oblékli se do lesa. Sešli jsme se před chatou, abychom se dozvěděli, jak nás vedoucí rozdělili do skupinek. Do večera jsme si měli vymyslet jméno skupinky. Rozdělili se už i služby.
Zanedlouho byl venku opět nástup na hru, která se měla hrát v lese. Dominik nám cestou vysvětloval pravidla. Byly určeny tři stanoviště – přístavy, kde seděli vedoucí. My jsme měli za úkol vzít ze stanoviště vodu, lano nebo dřevo přičemž každá kartička byla jinak obodovaná. Kartičky jsme přenášeli vždy na jiné stanoviště. Mělo to ovšem háček! V lese se také schovávali piráti. A když nás chytili s kartičkou, tak jsme jim ji museli odevzdat. Asi po hodině byl odpískán konec a my jsme se celí udýchaní doplazili k vedoucím a šli zpátky do chaty na večeři.
Po večeři jsme se rozešli plnit své služby. Jedni docvičit večerníček, druzí pomoci v kuchyni a ti zbývající připravovali modlitbu. Za chvilku nás Miri svolala na večerníček a na modlitbu. Rozsadili jsme se do kruhu a čekali jsme na skupinku s večerníčkem. Po představení jsme si řekli skupinová jména. Jedni byli BORCI, další VESELÝ SMAJLÍCI a poslední byli KOBRY 6. Potom následovala společná modlitba. Zazpívali jsme si pár písniček, poděkovali jsme a šli spinkat. Ti nejmenší dokázali usnout během pěti minut.
V úterý po rozcvičce a snídani jsme vyrazili na úkolovou cestu. Každých asi půl kilometru byl nějaký zapeklitý úkol. Nejlepší bylo asi počítání oveček a sedminožka:) Po cestě jsme se potkali s další skupinou. Když jsme se vrátili, tak už měl Honza připravený oběd. Najedli jsme se a vyšli na borůvky, kterých jsme měli nasbírat plný hrnec. Borůvky byly velké, takže jsme to měli hotové za chvíli. Potom jsme pobíhali po lese a sbírali borůvky jen tak do pusy. Některé děti měly úplně fialový jazyk, zuby i pusu. Navečer, když jsme přišli, jsme ještě hledali nějaké lístečky. Markéta nám sice říkala, že je budeme potřebovat, ale neprozradila nám na co. Den jsme zakončili večerníčkem a modlitbou.
Ve středu dopoledne byla moc pěkná hra – Magie. Spočívala v tom, že jsme se měli jako skupinka rozdělit buď na jednotlivce, dvojice nebo i trojice, čtveřice… Všude kolem chalupy byly různé papíry a na nich „kouzla“. My jsme se je měli naučit a potom je předvést. Ta skupinka, která měla nejdříve splněná všechna kouzla, vyhrála.
Odpoledne jsme hráli hru, kterou už jsme hráli, nicméně byla, je a bude pořad oblíbená – Medvědi. Je o tom, že vedoucí jsou v prostoru ohraničeném provázkem v lese. Náš úkol byl vlézt dovnitř a sebrat nějaké lístečky. Každý lísteček měl jinou barvu a každý jinou hodnotu. Jenže… vedoucí jako medvědi nás chytali. Celí ulítaní, ale šťastní jsme se vraceli do chalupy pomoct v kuchyni, docvičit večerníček a připravit modlitbu.
Ve čtvrtek jsme se dozvěděli, že budeme hrát hru Latrína. Měli jsme z takového hrnce nosit k hajzlbábě papírky, jenže nás honily průjmy. Když nás třikrát chytli, tak jsme byli vyřazeni ze hry. Potom si Miki připravil takové témátko o Desateru. Povídal nám o jednotlivých přikázáních - ke každému uvedl příklad a vysvětlil jej.
Odpoledne jsme šli na Eiger. Podle mapky jsme měli hledat úkoly a postupovat dál. Zároveň s námi šly ještě další dvě skupiny. Zaleželo na nás, za jak dlouho tam dorazíme. Ve skutečnosti jsme šli na Sněžné věžičky. Jako první přišly Kobry 6. Promluvil k nám duch mrtvého horolezce Mayera, který nám říkal, co jsme všechno dělali, a pochválil nás. Za to, že jsme pěkně pracovali na táboře, nám zanechal poklad, který jsme ale museli najít. Popsal nám, kde by měl být. A najednou… zmizel! Nikde jsme ho neviděli. Ale poklad jsme našli. Pak jsme se schovali, protože už přicházela další skupinka. A opět se vynořil duch mrtvého Mayera. Řekl jim to samé co nám a popsal je opět na místo, kde by měli hledat jejich poklad. A zase zmizel. Ještě jsme počkali na třetí skupinu. To samé co my.
Pak jsme se vraceli zpátky do chaty. Měli jsme opékat buřty, ale bylo ošklivo, tak jsme je pekli vevnitř v krbu. Ještě tu noc ze čtvrtka na pátek byla noční hra. Báli jsme se všichni. Ty větší z nás šli sami, menší pak ve skupinkách. Byl to super zážitek a někteří ještě dlouho nemohli usnout.
V pátek jsme odjížděli, tak jsme toho moc nestihli. Chvíli jsme hráli nějaké krátké hry, jako třeba Městečko Palermo. Pak jsme uklízeli a balili. Rychle jsme poobědvali a vydali se na zpáteční cestu k vlaku. Cestou jsme se pomodlili a zavzpomínali, blbli jsme jak male děti (proč jak? :). Pak už přijel vlak a všichni jsme se rozjeli domů.