Vratislavické farní stránky
Diecéze litoměřická | Vikariát liberecký
Ve dnech 19. - 24. července 2010 proběhl na faře ve Sloupu prázdninový tábor pro děti ve věku 9 až 15 let. Sešli jsme se v pondělí v 7.45 na autobusáku v Liberci, kam se všichni přihlášení dostavili, a v 8.15 jsme odjeli směr Nový Bor.
Tam jsme dojeli asi o hodinu později a vydali se po značce směr Sloup v Čechách. Cesta nám uběhla docela rychle, i když Tim si očividně přibalil víc věcí, než by bylo moudré, a museli jsme mu nést batoh. Před polednem jsme dorazili na faru do Sloupu, kde nám už naše pastorační asistentka Marion vařila výborný oběd. Po ubytování začal táborový program.
Téma tábora bylo zpracované na náměty televizního seriálu Pevnost Boyard. Děti jsme rozdělili na dvě, pokud možno co nejvyrovnanější, družstva po pěti členech. Cílem obou družstev bylo získat co nejvíce klíčů, pomocí kterých se na konci tábora dostávali k pokladu, a nasbírat co nejvíce bodů, za které si mohli nakoupit indicie, které družstvo navedly k heslu potřebnému později na konci tábora. Pokud by některé družstvo nedostalo žádné klíče nebo by neuhádlo heslo, znamenalo by to, že nedostane žádnou odměnu, což mi zprvu dělalo starosti, ale nakonec vše dobře dopadlo. Počet klíčů byl 3:2 a obě družstva (i když jedna s nenápadnou nápovědou od Vojty) uhádla heslo na první pokus.
A jak vůbec vypadal takový táborový den? Běžný táborový den začínal ráno budíčkem, kdy velmi hlasitě hrála znělky Pevnosti Boyard, která zaručeně probudila všechny, kteří by si případně chtěli pospat. Potom následovala rozcvička, kterou měl na starosti Vojta, a snídaně, ke které byly obvykle rohlíky nebo chleby s marmeládou nebo s něčím jiným. Po snídani jsme šli až do oběda hrát nějaké hry, někdy běhací v lese, jindy běhací u fary (museli jsme děti nějak unavit). Marion nám vždy uvařila něco dobrého k obědu a následoval polední klid, což byla nejlepší část programu. Po poledním klidu jsme podle programu šli hrát zase nějaké hry, pokud se jednalo o velkou hru přes odpoledne, brali jsme si svačinou s sebou, jinak jsme si v programu našli mezírku na malé občerstvení a povinně alespoň jeden hrnek šťávy (počasí nám opravdu přálo, a bylo třeba dodržovat pitný režim). K večeři byl zase nějaký ten rohlík nebo chleba s pomazánkou. Po večeři následoval fyzicky méně náročný program – večerníček, modlitba, vyčistit zuby a spát. Tolik k běžnému programu dne.
Jenže to by nebyl žádný tábor, kdyby nebyly žádné ty pořádné akce a bojovky. V úterý odpoledne dostalo každé družstvo několik obálek s úkoly. První úkol zněl: „Připravte si velký batoh na cestu, do něj si dejte: jídlo, pití, buřty, spacák, karimatku, teplé oblečení,…“, což jasně naznačovalo výlet s přespáním mimo faru. A taky že jo. Cílem byl vrchol Klíč, vzdálený snad něco přes 10 km, na který měla obě družstva dorazit ráno s východem slunce. Každé družstvo šlo samo pod dohledem jednoho vedoucího a já mezi nimi (naštěstí pro mě) nebyl, takže žádné zajímavosti z cesty vám vyprávět nemohu. Z doslechu ale vím, že si obě družstva v noci užila lesní zvěře (štěkající srnky a plivající veverky, jestli ne nepletu). Zbytek organizačního týmu a Kačka s Miri, které přijely později, dorazily na místo autem. Nedalo se však samozřejmě vyjet až nahoru, tak jsme museli kousek pěšky. Na vrcholku jsme byli o hodinu dřív než obě družstva, která to ale do východu slunce až na výjimky nestihla. Bohužel nad horami na východě byly trochu mraky, ale i tak jsme si to užili. Po výstupu všech nahoru se družstva naposledy setkala s otcem Furou, který jim položil poslední hádanku o klíč. Cestou zpátky jsme šli společně. Na faru jsme dorazili okolo deváté ráno.
Další neobvyklé akce byly např. pondělní noční svíčkový fotbal (fotbal se svíčkami, které musí mít hrající hráči stále zapálené), čtvrteční mše svatá, středeční velká letní Boyard discoschow (taneční disco párty) a již tradiční stezka odvahy pro vyvolené na náměty hry Epidemie (některé účastníky postihla nákaza a ostatní je musí zachránit nalezením léku).
Počasí nám celý týden přálo až na pátek a sobotu, kdy trochu poprchávalo, ale dalo se být venku, takže to mohlo být i horší. V sobotu družstva sestavovala heslo z indicií na klávesnici a hledala poklad. Poté už jsme jen uklízeli a po obědě vyrazili směr Nový Bor, odkud nám jel autobus domů.
Celý tábor bych zhodnotil jako velmi podařený. Někteří účastnící o něm prý doma povídali ještě několik týdnů potom.